31.10.2010 | Keilew | | Fantosárium | Žádné komentáře | 

Vendelín: Vzpomínky na mládí – sport

V životě každého dítěte, potažmo mladíka, nějakým způsobem vždy figuruje sport. Pánové, aby bylo jasno, sport není vyjít po schodech do prvního patra, když nejede výtah, nebo cestou z hospody soutěžit, kdo bude mít nejdéle tekoucí proud ohřátého piva. Sportem se rozumí zcela cílená a cílevědomá činnost s cílem zacíleným nejen na CÍL, ale hlavně na rozvoj těla a ducha! Jak idylické, jen kdyby to nevyžadovalo alespoň drobátko předpokladů a šikovnosti.

I já jsem ke sportu přičichl. Byl jsem dítě neduživé, téměř podvyživené, i když jsem žral jak mlejn, s páteří rovnou jak had v sifónu a s neutuchajícím zájmem o slávu a úspěch. Ano, a právě sport měl umožnit mou seberealizaci.

Začalo to celkem nevinně. Zkušební šedesátka na atleťáku během školních sportovní her. Zaklekl jsem do bloků a čekal na ty profláklé povely. A výstřel. Ten se ale nekonal, namísto toho soudružka učitelka tleskla a já, s koncentrací na světový rekord, jsem pod náporem nečekaného způsobu odstartování zaspal a nemohl dát tak naplno vyniknout svému kolohnátsky zrychlenému pohybu. Netřeba popisovat, že na bednu jsem se nedostal, ale to mě neodradilo. Zkusil jsem dlouhou trať, konkrétně pátnáctistovku. Na začátku jsem to hezky napálil, jak na tý šedesátce, aby všichni viděli, kdo to tady povede a s kým maj počítat. Bohužel jsem asi podcenil snídani a po prvním okruhu se hezky vyzvracel vedle trati. Tři další zastávky podobného charakteru mě stály placku a doplazil jsem se na krásném předposledním místě. Poslední zůstal tlustý Ruda, který měl těchto vyprazdňovacích zastávek o jednu víc.

Tak běh to nebude. To je už jasný. Posilněn Tatra mlíkem a sušenkami značky Party, rozhodl jsem se zkusit technické disciplíny. Tak tedy hod. Třeba krikeťákem. Říkal jsem si, že na tom nic není, prostě jen čapnout míček a zahodit. S vidinou snadno získaných bodů, laxně jsem se přikrad do patřičného prostoru, sebral nějaký míček a švihnul. No jo, ale sebou o zem. Zcela evidentní podcenění fyziky. Akce a reakce. Pravá ruka vpřed, reakční levá noha samovolně vzad a pysk v blátě. Tak tudy to taky nepůjde. Kouli jsem radši vynechal s tím, že se musím soustředit na skokanské disciplíny, přičemž jsem si uvědomoval, kde by ta koule mohla skončit, když mi to dneska tak jde…

Skoky, to je jasný, tam nejde ani tak o rychlost, šikovnost, ale o dynamiku. A já jsem dynamickej až běda. Jednou jsem byl dokonce tak dynamickej, až jsem přerazil klávesnici u svýho počítače, protože se mi nedařilo dát gól při powerplay finálového zápasu ve hře NHL 93. Tak jsem zkusil nejdřív skok daleký. Dal jsem si pořádnej rozběh, aby to vypadalo a abych nabral rychlost. To se mi ale záhy vymstilo, protože jsem k odrazišti dobíhal z posledních sil a spíš než se odrazil, jsem do toho písku upad… Také to Tatra mlíko nebyl nijak prozíravý počin, protože při doskoku, jalo se pohybem letící šavle prodloužit můj výkon k hranici pěti metrů. Bohužel ale rozhodčí trval na tom, že jsem jednak prase, a jednak že jako platný se bere obtisk mojí prdele… abych ho do tej jeho nenakopal, cajzla…

Již poněkud konsternovaný jsem se rozhlížel po dalších stanovištích. A opravdu jsem byl uchvácen. Skok vysoký. Krátký rozběh, hop a hají. No to si nechám líbit. Koukal jsem, jak to ostatní dělají. Vypadalo to celkem jednoduše a tak pln vysledované teorie jsem se odhodlal k prvnímu pokusu. Rozběh, hop a křach… Co čert nechtěl, přistál jsem přesně na té tyči a ona jaksi rupla. Správce atleťáku z toho neměl radost, ale bylo nad slunce jasný že mlží a že ta tyč tam byla už od První republiky, tak ať kouká vytáhnout novou.

Poučen z předchozích nezdarů jsem to tentokrát skutečně napálil… Následovalo stručně řečeno: rozběh, hop, bác, houk-houk, nemocnice, korzet. Stalo se, že jsem sice laťku ani neshodil, ani nezlomil, avšak celé doskočiště jsem přeplachtil a zahučel mimo duchnu kamsi na beton.

A tím byl konec s atletikou. Zařekl jsem se, že už nechci žádný z těch stupidních sportů ani vidět a že se vrhnu na kolektivní hry. Tam se jistě podaří zahalit do davu má individuální občasná indispozice co do šikovnosti i výdrže. Třeba fotbal, to jsem už hrál. Pobíhá tam 22 lidu. Si přece nikdo nevšimne, že jednoho zrovna hází Tatra mlíko za postraní čarou… Dokonce jsem zaznamenal i na tomto poli úspěchy. Stejně jako Brazilci, tak i já měl vlastní přezdívku. Si to vemte, vedle sebe v AC Milán: Inzaghi, Kaká, Kamčumíšhovado, Pirlo… nebylo by to krásný?;-) Jak to dopadlo se dočtete někdy příště…





Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Novinky a oznámení

15.10.2016 - Do menu byla přidána nová sekce Stream, kde naleznete jak veškěré informace ohledně Fantomasmag TV, což jsou online streamy na Twitch.tv, tak i přímo online stream a chat.

Partnerské weby

Statistika

Naši fanoušci na Facebooku

Další...